Slovácká hospoda, Hradčovice: Ten o nás
Dlouho jsem přemýšlela, čím zahájit tuto blogovou sekci Myšlenky. Co napsat jako vůbec první článek. A pak jsem si řekla, že s váma vlastně sdílím vaše příběhy a bylo by fér vám představit i ten náš. Příběh nás dvou se začal psát v roce 2014, kdy mi pípla na Lide.cz zpráva. Profil jsem tam měla tehdy jen ze setrvačnosti, protože kdysi dávno jsem si ho založila spolu s emailem a byla líná ho smazat. Občas jsem tam nakoukla, spíš trolit ostatní troly tam. Většinou jsem všechny hned házela do koše. Tahle zpráva mě ale zaujala, na rozdíl od ostatních dal totiž dohromady několik souvětí, což tam byl vzácnej úkaz, a tak jsem se rozhodla, že si s dotyčným vyměníme pár písmen. Ukázalo se to jako dobrý rozhodnutí. Po pár hodinách online konverzace jsme se přidali na fb a zjistili, že bydlíme v dědinkách asi 2 km od sebe, oba jsme chodili ve stejnou dobu do Kroměříže na střední (každej teda na svou) a to samý s Brnem a VŠ. A stejně musela bejt pochybná kyberseznamka, abychom na sebe narazili. Klasika.
Dny plynuly, naše konverzace taky, až jsme se rozhodli setkat osobně. Vybrala jsem jako místo srazu areál Masaryčky v Brně. Brno jsem znala víc a byla tak, více méně, na domácí půdě, kdyby se z něj vyklubalo kdoví co. V den DÉ jsem tak vyrazila v doprovodu svých psích holek na zastávku, kde jsme se měli sejít. Přišel v pohodě člověk, ze kterýho sálala nervozita a hned byl láskyplně napaden mojí, tehdy asi čtyřměsíční, australkou, která mu, sotva se přiblížil, strčila tlapky a čumák do obličeje. Druhá psice naproti tomu tiše vyčkávala u nohou a tvářila se povýšeně. Což byl její styl. Naše rande bylo super. Konverzace plynula úplně přirozeně, psí příšery se staraly o příjemný chlupatý rozptýlení a po asi šesti hodinách jsme se rozloučili a odcházeli s dobrým pocitem. Během našeho povídání jsme se domluvili, že zajdeme na veterinární party, která se konala za pár dní.
Byl teda první říjen a my vyráželi, každej po svý ose, na veterinární akci na Hvězdě. Měla jsem tam jít s kamarádkama s tím, že se k nám Patrik měl přidat. Z kamarádek nakonec mohla ani jedna a během dne se postupně všechny omluvily. Tak určitě. Měli jsme tak vlivem osudu naše první rande číslo dvě. Někdo totiž nevěděl, že meeting v Campusu je první rande. Muži. Na Hvězdě jsme byli první, přestože jsme šli o hodinu později, než byl začátek. TRAPAS. Díky tomu jsme si ale mohli v klidu povídat a časem jsme šli i tančit. No tančit. Křepčit na fakt příšernou muziku. To je tak, když metalisti vyrazí na diskotéku.
Cesta domů byla nezapomenutelná. Jeli jsme v ranních hodinách, takže jsme dojeli busem na nádr a chtěli naskočit na rozjezd a jet dál. Já si ale nebyla jistá, kterej do Campusu jede, tak jsem vyslala Patrika, ať se zajde řidiče zeptat. Po chvíli se vrátil a říkal, že tam nejede, že půjdeme pěšky. Sice jsem namítla, že od nádraží do Campusu to bude pěknej kus cesty, ale nedal se odradit. Tak jsme šli. A po pár minutách jsme, přirozeně, zabloudili.
Celou dobu navíc poprchalo a mě se chtělo hrozně na záchod, což jsem samozřejmě přiznat nechtěla. Navíc nebylo stejně kam. Nějakým záhadným způsobem jsme se, po čase, ocitli tam, kde už jsem to poznávala a po, zhruba čtyřech, hodinách, jsme zdárně došli do cíle. Rychle jsem zaběhla pro psíčata (a na vytoužený wc) a šla jsem s holkama Patrika doprovodit na zastávku. Spojila jsem tak příjemný s užitečným, kdy jsem vyvenčila a zároveň jsme ještě chvíli mohli kecat.
A tohle je příběh o tom, jak jsme se s Patrikem dali, prvního října, ve dvě ráno, promrzlý a promočený, dohromady. Po pár letech, co jsme spolu byli, mi milostpán prozradil, že ten rozjezd tehdy do Campusu jel, že se mnou ale chtěl strávit víc času a poněkud neodhadl to, jak daleko Campus a nádr vlastně jsou. Well… Story našeho seznámení a prvního-druhýho rande byla docela výživná, haha.
Jednoho únorovýho dne jsme společně, jako ostatně skoro vždy, vyrazili na focení, který jsem měla na zámku Lednice. Cestou zpátky mi Patrik říkal, že to vezme jinudy, že při hledání trasy tam našel krásný místo, který by se taky na focení dalo využít. Ne, že bych si s mým orientačním nesmyslem všimla, že jedeme jinou cestou, že. Když jsme dojeli na místo, vyskočila jsem z auta a začala se po plácku horlivě rozhlížet. Bylo fakt krásný! Skály, výhledy, Pálava. Co víc chceš. Najednou se ale otočím a stojí u mě Patrik hrající všema barvama, chytí mě za ruce a začne povídat samý krásný věci. Svoji řeč zakončil kleknutím si a otázkou, jestli si ho nechám. A tak jsme se v únoru v hrozný zimě a ještě horším větru, po dovu letech naší koexistence, na Kočičí skále dohodli, že už budeme vejletit jenom spolu. Pod společným příjmením. Z Kočičí skály se tak stala naše srdcovka, kam jsme loni vyvezli i našeho tříletýho skřítka a letos se tam podíváme posílený ještě o jedno mláďátko.
Plánování naší veselky bylo poměrně snadný. Oba jsme hned v úvodu shodli na tom, že do ní nechceme kdoví jak investovat. Nejsme pařící typy ani rádi středem pozornosti, nemáme ani desítky přátel a zkrátka jsme chtěli spíš investovat do toho života potom. Ujasnili jsme si tak věci, na kterých šetřit nechceme — což bylo jídlo a fotky a zbytek jsme tak nějak udělali svépomocí. Dekorace i oznámení jsem si dělala sama. Šaty jsem chtěla svoje skrz psy a možný poničení a vyřešila je nakonec formou body a sukně i skrz praktičnost. Jako místo jsme vybrali malebnou hospůdku v Hradčovicích, která nás okouzlila a mohli jsme tam mít i ta psíčata, což byl jinde dost problém.
No a tak, 1. 10. 2017, jsme tam vyjeli říct si naše ano. Nebyli bychom to my, kdyby šlo vše podle plánu. Samozřejmě spousta věcí nevyšla, jak měla. Třešničkou na dortu byly Patrika zapomenutý kalhoty. Původně stejně oblek mít neměl, měli jsme to celý spíš neformální a takový půldenní posezení s rodinou a nejlbližšíma. Nakonec na nás ale vyskočil hezkej oblek v akci, tak jsme si řekli že teda proč ne. Jenže byly kalhoty a sako na různých věšákách a v tom zmatku čapl jen ten jeden. Naštěstí měl hezký džíny, ve kterých jel, takže měl ty a sako a nemusel tak vyslíkat taťku, aby mu dal kalhoty svoje, haha. Obřad tak, po menším zmatku a zdržení, proběhl bez potíží. Když mě náš kamarád dovezl na místo (byla jsem nevěsta v utajení), jen jsem zahlídla, jak naše malá černá psice kamsi mete a za ní letí moje družička s nataženýma rukama ve snaze ji chytit, to jsem odpadla smíchy. Pak už se jen rozehrála hudba — znělka Darth Vadera ve verzi na housle a já vyrazila za svým polovičkou. Zbytek dne probíhal naprosto pohodově. Neměli jsme program ani nic, jelikož jsme to opravdu měli celý jen jako takový půldenní mecheche s těma nejbližšíma. Tančili jsme, smáli se, z mojí vlečky si naše malá Krtka dělala permanentně pelíšek a svatba celá byla takovej správnej punk. Kolem šesté se to pomalu začalo rozpouštět a všichni startovali domů. My jsme pouklízeli a vyrazili, trochu později taky, v devět už jsme byli v posteli a cpali se pizzou. A třebaže bych teď řadu věcí udělala jinak, protože přece jen vkus a nějaký trendy se mění, tak bych zároveň neměla vůbec nic. Byla naše. Autentická. Opravdová. Dokonale nedokonalá. A taková, jaký jsme i my.
Píšu tyhle řádky zatímco kluci spolu v kuchyni vaří a vedle mě spokojeně oddychuje naše spící dvouměsíční dcera. Hlavou se mi honí vzpomínky na všechny ty roky, který jsme spolu prožili. Říká se že, kdysi dávno bohové stvořili lidi se dvěma tvářema a čtyřma končetinama, ale báli se toho, že jsou úplní a mocní, že je přestanou uctívat. A tak je přesekli na dvě poloviny a nechali je věcně hledat tu druhou. A já tu svoji našla. Letos je to už děvet let, co si to společně štrádujeme po světě, a z toho šest let pod společným příjmením. Devět let, během kterých jsme se milionkrát pohádali.
Devět let, kdy jsme si oba často sáhli na dno. Devět let, za který jsme se mnohokrát vzájemně zklamali. Devět let, při kterých to občas vypadalo, že další společný roky už nebudou. Devět let, během kterých jsme stihli navštívit přes dva tisíce míst. Devět let plných vzájemné podpory. Devět let, za který jsme vybudovali tři firmy. Devět let, během kterých jsme se rozrostli o dvě nádherný děti. Devět let, co mi každou noc čte před spaním. Devět let, co se spolu smějem. Devět let plných vzpomínek, zážitků a nekonečno lásky.
Tak do nekonečna a ještě dál.
